Legislativa
K NÁVRHU OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU (duben 2009)
V současné době se má projednávat v parlamentu návrh nového občanského zákoníku. V něm je nově navržen díl IX Smlouva o péči o zdraví. Tato smlouva se týká všech provozovatelů praktik, které jsou označovány jako alternativní medicína.
Napřed se chci zmínit o okolnosti, ke které došlo v prosinci 2008. Tehdy jsem byl kontaktován jako předseda České psychoenergetické společnosti (ČEPES) pracovníky Ministerstva spravedlnosti ČR, abych popsal situaci léčitelů v ČR. Seznámil jsem je, že léčitelé nemohou na základě zákona o péči o zdraví (zákon č. 20/1966 Sb.) svoji činnost provozovat jako léčitelé (i když od 1. 1. 1996 až do 28. 2. 2001 to bylo možno) a svoji činnost realizují v rámci jiných živností. Případné spory mezi klienty a léčiteli se řeší občansko-právními spory, přičemž dosavadní zkušenosti ukazují, že za celou dobu existence ČR, pouze jeden případ vyzněl v neprospěch léčitele.
Za několik dní potom jsem si přečetl článek v RP z 13. 12. 2008 Ministerstvo chce dát rovnítko mezi léčitele a lékaře. Na moje připomínky, že je možno zkvalitnit poskytování služeb léčitele jiným způsobem než uzavíráním slouvy o poskytování léčebného výkonu (např. účtenkou za poskytnutí služby, která vždy obsahuje základní osobní údaje klienta i léčitele, datum, částku i údaj, za co byla částka zaplacena), bylo mi řečeno, že většina smluv bude uzavírána tzv.konkludentně, – což znamená, že příchodem klienta k léčiteli je smlouva prakticky uzavřena.
Navrhovatelé z Ministerstva spravedlnosti nám žádný jejich návrh části IX neposlali k vyjádření. Byli jsme nemilé překvapeni, když jsme se seznámili s textem v nově navrženém občanském zákoníku. Proto se plně ztotožňujeme se závěrem, který vypracovala JUDr. K. S. a který nyní zveřejňujeme.
Ing. Vlastimil Bažant
ZÁVĚR
Smlouva o péči o zdraví
Díl IX. návrhu nového občanského zákoníku, by měla být z návrhu nového občanského kodexu
vypuštěna.
Odůvodnění:
Ochrana zdraví osob, zde označovaná jako ošetřování, je již zajištěna obecnou úpravou tzv. práva na integritu (§ 91 a násl. OZ). Při respektování práva na integritu by měli v právních vztazích postupovat jak lékaři vůči pacientům, tak i odborníci z nelékařských oborů vůči svým klientům, a to při zachování tzv. autonomie vůle, svobodného práva jedince rozhodnout se pro jakýkoli způsob péče o zdraví.
Zavedení povinné smluvní formy odporuje smluvní svobodě: zákon má vystupovat jako ultima ratio neboli krajní prostředek jen tam, kde dohoda mezi stranami vůbec není možná, anbo nedojde-li k ní.
Dohody mezi lékaři a pacienty, jakož i mezi léčiteli a jejich klienty možné jsou a stále se konkludentně v běžném životě uzavírají. Případné spory se řeší mimosoudně nebo soudně – povinná smlouva toto řešení sporů stejně nenahradí.
Z legislativního hlediska je úprava SPZ velmi nekvalitní a adresátům právní normy naprosto nesrozumitelná. Zaprve proto, že paragrafovanému znění neodpovídá znění důvodové zprávy, která komentuje jakoby jiný text ustanovení.
Chybí jasné definice pojmů a pokud nechybí, jsou vadné. Tento typ smlouvy byl s největší pravděpodobností do návrhu 0Z zařazen v souvislosti s tzv. reformou zdravotnictví, jejímž záměrem byla privatizace pojišťoven a zdravotnických zařízení. S ohledem na vývoj politické situace se měnily i verze stávajícího Dílu IX., což by mohlo probíhat i v budoucnu (jiná reforma) a poškodit prestiž občanského kodexu jako základního pilíře soukromého práva. Úkolem soukromého práva je stanovit základní principy a pravidla konání fyzických a právnických osob na dlouhou dobu, nikoli plnit dočasnou konkrétní politickou objednávku.
Pokud by autoři návrhu na existenci SPZ v kodexu trvali, musely by se garance státu – včetně hrazení péče z veřejného pojištění a vzniku profesních samospráv – rozšířit i na subjekty alternativní medicíny a další nelékařské formy péče o zdraví.
Tím, že občanský kodex zavádí široký pojem „péče o zdraví“, zahrnující nejen dosud státem garantovanou zdravotní péči, ale nově i péči o zdraví všeho druhu včetně činnosti subjektů alternativní medicíny apod., zavazuje tím stát, aby garantoval i tyto nejrůznější formy péče o zdraví. S tím souvisí i oprávněné nároky osob, vykonávajících jakékoli činnosti v oblasti péče o zdraví na hrazení svých výkonů z veřejného zdravotního pojištění, na zákonném ustavení profesních samospráv atd., vyplývající z ústavy, především z čl. 1, věty první Listiny základních práv a svobod, která zní: „Lidé jsou svobodní a rovni v důstojnosti i právech“. Rovnost v tomto pojetí se neomezuje na rovnost lidí před zákonem, ale v pojmu rovnosti v právech zahrnuje i rovnost před zákonem. Znamená to, že normy právního řádu mají ukládat povinnosti a poskytovat práva a jiné výhody všem za týchž podmínek stejně. Na čl. 1 pak navazují další práva vyplývající y čl. 26 a čl. 31 Listiny.
Vyloučení lékařů a lékarníků z povinnosti uzavírat SPZ a uložení této povinnosti výhradně subjetům alternativní medicíny a dalším nelékařským oborům v oblasti péče o zdraví je opatřením diskriminačním a protiústavním
Diskriminační je rovněž ukládání povinnosti subjektům alternativní medicíny a j., aby svou činnost podřídili postupu de lege artis. Podle oficiální zdravotní doktriny se výrazem lege artis rozumí postup přiměřený dosaženému stupni vývoje lékařské vědy a jejím pravidlům. Je logické, že doktrinou lege artis se nemohou řídit subjekty alternativní medicíny a jiné případy, jak již bylo výše zdůrazněno, protože způsoby jejich postupů a léčby jsou založeny na úplně jiných principech, než je tomu u materialistické doktriny lege artis. Avšak i kdybychom nahradili „de lege artis“ výrazem „podle pravidel“, znamená to problém ,protože taková kodifikovaná pravidla u naprosté většiny metod alternativní léčby neexistují a nemohou být jednoduše vytvořena, v neposlední řadě pro individuálnost jednotlivých případů i přístupů, a také proto, že je léčba často zaměřena na pozitivní ovlivnění spirituální či jemnohmotné sféry klienta. Nikdo podle Ústavy nemůže občanovi diktovat, jakou spiritualitu má vyznávat či praktikovat a jakým způsobem tak má činit.
Diskriminována by byla především velká část našich občanů, která považuje alternativní přístupy k péči o své zdraví a principy, na nichž je založena, za součást svého životního stylu a filosofického přesvědčení.
Na závěr je třeba také zdůraznit, že Díl IX je pokusem nastolit v ČR ve věci alternativní léčby právní stav, jaký nemá v EU obdoby a který by byl naprosto opačný např. právnímu stavu v Holandsku, na který se důvodová zpráva paradoxně (a nepravdivě) odvolává.
V Praze dne 7. dubna 2009
Informace o postojích vedení ČEPES k projednávání zákona o odborné zdravotní péči z roku 2008.
Veřejnost byla informována ministrem zdravotnictví o záměrech MZ ČR předložit k projednání zákon o odborné zdravotní péči, který by po schválení poslanci a senátory nahradil dosadní zákon z roku 1966. Vždy, když se jednalo o změnu tohoto zákona od roku 2001, vždy tyto změny měly vést k omezení činností těch pracovníků, kteří provozují tzv. nekonvenční metody.
Po prostudování návrhu věcného záměru zákona o odborné zdravotní péče, došlo vedení ČEPES k názoru, že tentokrát toto nebezpečí nehrozí a proto jsme nevyvinuli žádné aktivity, kterými bychom ovlivňovali znění tohoto zákona.
vedení ČEPES
Projednávání Zákona o péči o zdraví a naše iniciativy z roku 2001
Ministryně zdravotnictví ČR předala odborníkům k posouzení návrh zákona o zdravotní péči. Zdá se, že i tento návrh (předchozí předkládaný v listopadu 2001 neprošel ani prvním čtením v parlamentu) bude postrádat zlepšení vztahů mezi pacientem a lékařem. Mnoho lékařů si zvyklo na to, že ze zákona jim kromě odpovědnosti náleží i nebývalá práva.
Proto jsme se pokusili spojit s některými poslanci se záměrem ovlivnit duch nového zákona o zdravotní péči, aby pacient mohl do léčení zasahovat a nemusel pouze trpně přijímat rozhodnutí ošetřujícího lékaře.
Protože víme, že i když konvenční medicína nemocnému už nemůže pomoci, pomoc může poskytnout i jiná („alternativní“) služba, která je doplňkem léčebné péče. Z toho důvodu jsme žádali poslance o pomoc v tom směru, aby v zákoně bylo zakotveno právo pacienta na poskytnutí „alternativní“ pomoci, pokud o ni nemocný požádá. Pro podporu našeho záměru jsme poukázali na řadu dokumentů. Jedním z nich byl i následující výňatek z doporučení WHO „Zdraví pro 21. století“. Tento text se nachází na adrese http://www.who.dk/InformationSources/Publications/Catalogue/20010911_38.
Health 21 : the health for all policy framwork for the WHO European Region. European Health for All Series, No 6. ISBN 92 890 1349 4. ISSN 1012-735
Vybraný text se nachází v kapitole 6.2.2. Organization of integratech health services (str. 121 – 124): „In many countries, there is a growing vogue to the use of „alternative“ treatsments and service providers. The perception of human beings as holistic entties with the right to make free choices recognires and tolerates, even wekoms, the alternative health care along side conventional medicine. However, in this area, too, high ettical standards need to be met, consumers must be protected against explotation, and public funds should be used only for treatments with scientifically proved effect.“
Tento text jsme přeložili takto:
V mnoha zemích roste zájem o využívání „alternativních“ způsobů léčby a služeb. Pojetí člověka jako komplexní osobnosti s právem svobodné volby uznává, toleruje a dokonce vítá paralelní existenci alternativní zdravotní péče a klasických metod. I zde se však musí dodržovat vysoké etické normy, spotřebitelé musí být chránění před zneužíváním. Veřejné prostředky by se měly využívat pouze na léčbu s vědecky prokázaným účinkem.
Spolu s tímto dokumentem jsme poslancům předali také další podklady pro jejich rozhodování (o léčebné péči ve Velké Británii, otevřený dopis bývalému ministru zdravotnictví ČR atd.).
Můžeme zatím hodnotit, že naše snahy byly přijímány s pochopením a věříme, že se tato skutečnost odrazí i na znění nového zákona.
Podnikání léčitelů po 28. 2. 2001
V Psychoenergetice číslo 2 byl zveřejněn „Podnět k projednání společného postupu na základě přijetí novely živnostenského zákona k 1. 3. 2000″, ve kterém vedení ČEPES mimo jiné upozorňuje na to, že je přesvědčeno, že léčitel může podnikat, a že se nemusí skrývat za jiné profese (např. poradce, maséry atd.). Na základě čeho může léčitel podnikat osvětluje následující stanovisko.
Stanovisko předsedy České psychoenergetické společnosti (dále ČEPES) k činnostem vykonávaných léčiteli
Zrušením možnosti provádět činnost léčitelů mnoha směrů na základě Živnostenského zákona vznikla nová situace, kdy je třeba výkon takových činností posuzovat na základě jiných platných právních předpisů. Podnikat lze podle platných právních předpisů nejen na základě povolení nebo oprávnění k podnikatelské činnosti na základě výše uvedeného zákona, ale činnost léčitelů lze posuzovat jako vykonávání jiné samostatné výdělečné činnosti, která není ani živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů (např. zákon o advokacii).
Vykonává-li občan tuto jinou samostatně výdělečnou činnost a má z ní příjmy, vznikají mu povinnosti, které pro něho vyplývají ze zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a ze zákona č. ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů. Především jsou tyto příjmy předmětem daně z příjmu fyzických osob (§ 3 odst. 1 písm. b) z č. 586/1992 Sb.). Bližší specifikace těchto příjmů je upravena v ustanovení § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb.:
„Příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není živností ani povoláním podle zvláštních předpisů“
Pokud tedy začne občan provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, tj. například léčitelství (dále léčitel) a má z výkonu této činnosti příjem, je povinen podle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. podat do třiceti dnů přihlášku k registraci u místně příslušného správce daně. Po provedení registrace vydá tento orgán žadateli osvědčení o registraci (tzv. DIČ, tj. daňové identifikační číslo). Lhůta pro podání přihlášky k registraci začne běžet následující den po dni, kdy začne léčitel provozovat tuto jinou samostatně výdělečnou činnost.
Vedle přihlášky k registraci má dále léčitel dle § 33 odst. 2 cit. zákona povinnost oznámit správci daně opět do třiceti dnů ode dne výkonu činnosti nebo ode dne pobírání příjmu za ni skutečnost, že vykonává tuto činnost nebo, že pobírá příjmy podrobené dani. Obsah této registrační a oznamovací povinnosti je podrobně upravena v § 33 odst. 6 cit. zákona.
Přidělením daňového identifikačního čísla je občan oprávněn tuto činnost vykonávat a povinen plnit všechny povinnosti, které mají ostatní občané, kteří podnikají na základě jiných právních titulů. V případě, že by některý finanční úřad odmítl provést výše uvedenou registraci lze se obrátit na jeho nadřízený orgán, kterým je Ministerstvo financí České republiky.
Upozornění:
Protože se může stát, že na některých finančních úřadech nebudou vědět, že léčitel je veden v „Katalogu prací podle povolání a stupňů 1966″ pod číslem 3299 a katalog byl vydán ve spolupráci s Ministerstvem práce a soc. věcí ČR, mohlo by toto vést ke stížení registrace. Pokud se vyskytnou problémy s registrací na finančním úřadě, postupujte podle uvedeného stanoviska a ČEPES tuto situaci prosím oznamte.
Václav Klaus ve Večerníku Praha (30.11.2001) na téma léčitelství
Pan Priessnitz, věda a léčitelství
Dopisy a e-maily, které každodenně ve velkém množství dostávám od občanů prakticky z celé naší země, velmi často přicházejí v různých „clusterech“, jinak řečeno, hromadí se k určitým tématům. V poslední době to byly (a stále ještě jsou) kampeličky, nedávno se objevil zákon o myslivosti a teď nastal problém léčitelství. Spor je to zásadní, i když se vlastně jedná o jednu větu vládního návrhu zákona o zdravotní péči, který právě přichází do sněmovny a který je jedněmi interpretován jako likvidace léčitelství (to říkají zástupci léčitelů), zatímco obhájci vládního návrhu to tak nevidí.
Nechci tvrdit, že vím, jak to opravdu je. Nepochybně existují dvě možné interpretace důležitého paragrafu 2 odstavce 5 návrhu tohoto zákona. První je striktní a vysvětluje to tak, že „poradenství k ochraně, podpoře, a upevnění zdraví pacientů“ nelze provádět mimo zdravotnická zařízení, druhá je volnější a podle ní to možné je. Mám za to, že je to třeba v zákoně jasně vyřešit, a jsem připraven eventuálně v tomto smyslu podat pozměňovací návrh, který by tomuto dvojímu výkladu mohl zabránit, a tak zvýšit míru svobody člověka při volbě péče o své zdraví.
Nejsem žádným velestoupencem léčitelství, ale když jsem se o víkendu díval do servisu ČTK na kulatá výročí tohoto týdne (zda tam nenajdu nějaké vhodné téma pro tento svůj pravidelný článek), objevil jsem, že je to 28. listopadu přesně 150 let od chvíle, kdy zemřel lidový léčitel Vincenz Priessnitz, zakladatel moderního způsobu vodoléčby a léčebného ústavu v Jeseníku. Když jsem si tuto formulaci přečetl, začal jsem si klást zdánlivě nedůležitou otázku „lidový léčitel“, nebo byl „zakladatel moderního způsobu vodoléčby“? Myslím, že se odpověď na tuto otázku přímo či nepřímo dnešního zákona o zdravotní péči a sporů o léčitelství týká.
V minulosti byla hranice mezi lékařskou vědou a léčitelstvím nepochybně plynulá a neostrá, moderně bychom řekli, že byla „fuzzy“. To by asi dnes nikdo nepopřel a v době Priessnitze to platilo určitě. Platí to i dnes? Bojovníci za léčitelství si myslí, že to platí, odpůrci léčitelství si ale asi myslí, že to už dnes neplatí. Já bych plynulost přechodu od jednoho k druhému pravděpodobně obhajoval i v dnešní době, i když bych k tomu dodával, že je léčitelství nesmírně heterogenní obor a že jde strašně moc o to, zda si výběr péče o sebe sama provádí dospělý, svéprávný jedinec (který ví, nebo může vědět, co dělá) nebo zda tento výběr dělá někdo o někom jiném (např. dospělý o dítěti).
Léčitelství také zahrnuje velmi různé metody – od homeopatie, tradičních čínských metod či akupunktury až k bylinkářství a masážím. Troufl bych si tvrdit, že mnozí velikáni lékařské vědy – třeba právě Vincenz Priessnitz – začali původně jako léčitelé nebo že by za ně byli z dnešního pohledu považováni. To se mi zdá důležité.
Říkám-li toto, není to z mého pohledu zastávání se léčitelů jako hlasité zájmové skupiny, usilující o určitý podíl na výdajích systému zdravotního pojištění. Jde mi spíše o to, že i léčitelé – jako každý jiný – musí mít nejen svá práva, ale i svou odpovědnost. A to odpovědnost trestněprávní i občanskoprávní. Je proto zjevnou chybou, že bylo léčitelství vyřazeno ze Živnostenského zákona a že ztratilo statut legálního podnikání. Dnes díky tomu není činnost léčitelů ani zakázána, ani povolena a vzniklo jakési právní vakuum. Například mi není jasné, jak léčitelé ze svých příjmů odvádějí daně.
Činnost léčitelů bych na rozdíl od ministra zdravotnictví nedémonizoval a nechoval bych se k nim tak štítivě jako on. Tím vůbec neříkám, že významná část kritiky vůči léčitelství není oprávněná. Ale ptal bych se normativní otázkou, zda má mít člověk i v tomto ohledu svobodu volby a ptal bych se i empiricky, zda v realitě člověk chodí dříve k lékaři nebo k léčiteli? Mám pocit, že v drtivé většině případů jde k lékaři a teprve následně – když tam neuspěje – jde k léčiteli. Myslí si snad pan ministr Fišer, že je to opačně?
Nevím, jsem-li typickým pečovatelem o své zdraví či nikoli. Ale na prvním sněhu jsem minulý týden na ulici uklouzl a bolí mne koleno. Udělal jsem si sám „priessnitzový“ obklad. Dal jsem tím na radu lékaře či léčitele? Nevím. V Jeseníku mi kdysi dali do ruky nějaké texty o panu Priessnitzovi a zdálo se mi, že byl spíše léčitelem. Ale vím i to, že založil celý léčebný obor.
Václav Klaus
Pátek 30. listopadu 2001
Večerník Praha, rubrika „Máte slovo
Projednání Zákona o odborné zdravotní péči a Zákona o specoelní zdravotní péči
Ministr zdravotnictví MUDr. Julínek v létě oznamoval veřejnosti, že oba zákony bude prosazovat k projednání na podzim v pslanecké sněmovně. Oba dva jsou součástí zdravotní reformy a mají nahradit dosavadní zákon 20 z roku 1966 Sb., který je již přežitkem dob minulých. Zatím můžeme konstatovat, že od dob ministra MUDr. Davida až do doby ministra MUDr. Ratha, všechny novely zákona sloužily k posilování práv úředníků ministerstva zdravotnictví a lékařů a zhoršování podmínek pro činnost těch, kteří na našem trhu práce se zabývali AM (alternativní medicínou), CM (complentární medicínou) a TM (tradiční medicínou), přestože doporučení Světové zravotnické organizace (WHO) z let 2000 a 2005 navrhovovalo jiný přístup národního zdravotnictví k péči o zdraví lidí.
Však je to také ostuda, že dosud (19 let po sametové revoluci) zákon 20 z roku 1966 platí
Na základě posouzení navrhovaného zákona o odborné zdravotní péči JUDr. K. Slavíkovou se vedení ČEPES tentokrát rozhodlo, že nebude iniciovat žádné změny v navrhovaných zákonech.
Pro zdůvodnění tohoto rozhodnutí se odvoláváme na posouzení věcného záměru paní JUDr. J. K. Pro věcnost citujeme z tohoto zdůvodnění:
Text věcného záměru zákona o zdravotních službách vyvolal u některých léčitelů a dalších osob praktikujících alternativní medicínu obavy, zda citovaný zákon neomezí ba neohrozí jejich další činnost. Není čemu se divit, obdobné obavy zde byly před několika lety za ministrování dr. Fischera, kdy připravovaný zákon o zdravotní péči skutečně obsahoval záměr činnost léčitelů eliminovat.
To však není případ současného věcného záměru zákona o zdravotních službách. Jde o profesinální dílo, jehož jednotlivá ustanovení jsou správně definována a vzájemně provázena. Je třeba předeslat, že norma neobsahuje nic, co by činnost léčitelů zakazovalo nebo omezovalo.
Domnívám se, že příčinou obav léčitelů a dalších aktivistů v oblasti péče o zdraví ja nepochopení, resp. „špatné čtení“ daného zákona.
Pro úplnost autorka odkazuje na některé ustanovení věcného záměru zákona o zdravotních službách, která jasně hovoří o tom, že subjekty působící v oblasti státem negarantované péče o zdraví jsou z působnosti zákony vyloučeny:
1. 9. (komentář). V rámci péče o zdraví jsou fyzickými osobmi na základě vlastní volby využívány i další aktivity, a to aktivity nejenom v oblasti podpory zdraví, ale i aktivity v oblasti tzv. samoléčby (laické léčby apod..). Zákon těmto aktivitám nebrání, pouze je nedefinuje jako součást odborné zdravotní péče a zdravotní služby, jejichž kvalita je garantována státem. Důvodem je zejména ta skutečnost, že nelze objektivně hodnotit kvalitu této péče a tudíž nelze ani garantovat její bezpečnost, popř. účinnost
1. 3. Zákon definuje pojem odborné zdravotní péče jako zdravotní péči, k jejímuž účinnému anebo bezpečnému poskytování jsou nutné odborné znalosti popřípadě dovednosti, popřípadě použití specializovaných metod, přístrojů nebo technologií: odborná zdravotní péče je poskytována v rozsahu specializací (odborností) definovaných zákonem č. 95/2004 Sb. a zákonem č. 96/2004 Sb.. Za odbornou zdravotní péči podle tohoto zákona se nepovažuje zdravotní péče poskytována podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon).
Závěr: Činnost a aktivity v oblasti péče o zdraví nejsou naším právním řádem nikterak omezeny. Pokud je tato činnost vykonávaná soustavně a je při ní vytvářen zisk, podléhají fyzické osby režimu živnostenského zákona, případně mohou tuto činnost vykonávat jako svobodné povolání s povinností registraci na příslušném finančním úřadě. Právnické osoby pak podléhají režimu obchodního zákona
vedení ČEPES< /p>
